O pravděpodobnosti nepravděpodobného, jedné analfabetce a švédské monarchii

Když jsem o Jonasu Jonassonovi uslyšela poprvé, strašně moc jsem si chtěla přečíst jeho Stoletého staříka, který vylezl oknem a zmizel, ale třebaže se tato kniha již zabydlila v mamčině knihovně, stále jsem se k ní nedostala. Možná je pak trochu s podivem, že k druhé knize Jonassona jsem se dostala o něco dříve - tedy k jeho neskutečně vtipné Analfabetce, která uměla počítat.

Analfabetka, která uměla počítat není jen nějaká krátká kniha z jihoafrického Soweta - a už vůbec to není krátký příběh, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ne, namísto toho se jedná o neuvěřitelný příběh několika osob, které osud postupně dostane dohromady - a ne někde na nejzazším jihu Afriky, ale spíše tak trochu ve Švédsku. Příběh, který kromě jedné afričanky a stejnojmenných dvojčat, obsahuje i neexistující atomovou bombu, nejmenovanou tajnou službu a několik anarchistů, jsem vyslechla jako audioknihu v podání Martina Stránského. A neskutečně si ji užila.

Příběh, který zabere téměř třináct hodin (přesněji řečeno 12 hodin a 47 minut) se mi místy zdál naprosto neskutečný. Osud, který potkal Nombeko - překvapivě chytrou dívku tmavší pleti, která se ke své smůle narodila v době - a místě - kde chytrá černoška představovala neuvěřitelný oxymóron. A co pak taková, která umí číst a je skvělá v počtech! A tak není divu, že už jen tento pouhý fakt dovolil, aby se v následujících letech staly věci ještě mnohem šílenější a bláznivější - a to i na druhém konci světa.

Je pravda, že samotné postavy jsou poněkud zjednodušené, ale to příběhu nijak neubližuje - spíše naopak. Ještě více vyniká jeho genialita a nesmírná komplikovanost, ve které se autor ale neztrácí. Spíše naopak - s přehledem ovládá všechny souvislosti, ze začátku knihy skvěle střídá dvě dějové linky, které postupně spějí ke střetu.

Kromě Nombeko lze totiž potkat i dvojčata Holgera 1 a Holgera 2, jejich otce - zarytého republikána, anarchistku Celestine, její zajímavou babičku a nakonec - ne úplně nepřekvapivě - i několik těch státníků. Každý je sice jiný - a místy poněkud překvapivý - ale ve své podstatě stále jednoduchý, držící se své podstaty - a svého humoru.

Popravdě řečeno, při poslechu Analfabetky jsem se smála téměř od začátku až do konce. Autorův humor mi skutečně sedl - ironie vycházející z nejrůznějších situací, z rozdílnosti povah postav, z místy jazykového humoru, který nezmizel ani českým překladem, skvělým situačním humorem - kdy to už nebyla jen ta ironie (pro některé snad smutné), ale situace naprosto vtipná, až jsem musela vypadat dost podivně, se sluchátky a smějící se.

Co se týče samotného načtení Martinem Stránským - sotva si dovedu představit, aby se tohoto úkolu někdo zhostil lépe. Možná by se někomu jeho čtení mohlo místy zdát až přehnané, ale k Analfabetce to naprosto sedlo - každá z postav dostala svůj vlastní, typický hlas, například anarchistka Celestine měla solidní ječák. I díky tomu bylo nemožné se v poslechu ztratit, nebýt si jistý tím, kdo zrovna mluví - vše bylo hned jasné od prvního slova. Uvítala jsem občasné kratší pauzy mezi jednotlivými částmi v kapitole (alespoň se člověk v klidu dosmát :) ). Pro lepší ilustraci doporučuji poslechnout si ukázku zde. 

Za sebe mohu říci, že knihu mohu jen a jen doporučit. Je vtipná, osvěžující, nenáročná, a i když si člověk při poslechu musí dávat pozor, aby neskončil na zemi či nevzbuzoval až přílišnou pozornost, stojí to skutečně za to. Především pak audiokniha se skvěle poslouchá, osvěží unavenou mysl po škole a pobaví. Na druhou stranu to svým způsobem není nic skutečně hlubokého, co by člověka vedlo k dlouhým filozofickým úvahám (jak někdo od knih požaduje) - možná povrchní, leč zcela určitě šílené, bláznivé a neskutečné. 

Za audioknihu na recenzi děkuji serveru audioteka.cz, kde knihu také můžete sehnat. :)

A co vy - četli jste/poslouchali Analfabetku, případně Staříka? :)