Dobrá znamení

Pratchett. Gaiman. Autoři, kteří mě obyčejně v knihkupectví nepřímo přinutí k tomu, abych prohlédla všechny jejich knih, rozplývala se a pak měla mnohem těžší rozhodování o tom, co si vlastně pořídit. A pak když jsem na začátku července šla okolo knihkupectví znovu, náhle mě to vcuclo dovnitř a vzápětí vycuclo ven. I s Dobrými znameními.

Abych byla upřímná, autoři nebylo to jediné, co mě na této knize zaujalo (to bych jinak totiž musela pokaždé vykoupit tak polovinu knihkupectví...). Mohla za to i anotace. Téma apokalypsy a náboženství, zpracované v tom jistém vtipném smyslu, nic není příliš vážné, spíše vtipné a bázlivé a šílené. A taky varování, které jsem nalezla hned za dedikací.

VAROVÁNÍ

Děti! Zahrávat si s Armageddonem může být nebezpečné!

Doma to raději nezkoušejte.

Protože tam se nepíše nic o tom, abyste tu knihu doma nečetli. (Ale kdyby ano, asi by to byl další z důvodů, proč si ji přečíst.) (Zároveň by tam bylo vhodné poznamenat, že knihu je nutno číst pouze s měkkým povrchem nad sebou i pod sebou. Hrozí riziko pádu. Ze záchvatů smíchu.)

Jak se (ne)čte Korán

Jak se (ne)čte - rubrika, kterou jsem začala již na původním sídle tohoto blogu a která je věnována knihám, které velká část lidí tak trochu odmítá číst - z nejrůznějších důvodů, ať z délky, obsahu či o tom, jak se o knize mluví. První takovou knihou byl Mein Kampf (článek zde) a teď přišel na řadu Korán. 

O Koránu se v poslední době dost mluví - což je pochopitelné, vzhledem k tomu, jak moc se mluví o islámu a Korán je základní knihou tohoto učení - leč ne jedinou. Slyšela jsem toho o něm hodně - že je to ve skutečnosti dobrá, mírumilovná kniha, že je podobná Bibli (především obsahově, a pokud se tam objevují nějaké... ne zrovna hezké mírumilovné věci, měli bychom si přeci vzpomenout na Starý zákon) a hlavně - že je to důkaz, že islám je náboženství míru a klidu a neměli bychom ho zahazovat jen proto, že se tu a tam objeví nějaký radikál, který zabije pár lidí. A tak jsem zatnula zuby a do Koránu se pustila.

The Crawling Terror

Když minulý rok v září vyšly první tři knihy s Dvanáctým Doctorem, neváhala jsem a pořídila si Silhouette. O něco později jsem přečetla i The Blood Cell a nedávno se během svého cestování dostala i k poslednímu z těchto tří dobrodružství s Dvanáctkou a jeho věrnou společnicí Clarou Oswald - The Crawling Terror.

Hned se ale neděste anglického názvu - podle dostupných informací je tato kniha od Mikea Tuckera v hledáčku Joty a měla by vyjít i v českém překladu (třebaže nutno podotknout, že pokud jsme u knih s 12. Doctorem, už v září vyjde zmíněná Silueta). 

Poznámka před samotnou recenzí: Doctor Who je britský sci-fi seriál, který se s několika pauzami vysílá už téměř 52 let. Je velmi těžké ho shrnout v několika větách, neboť se jedná o šílenou vesmírnou jízdu, u které se pokaždé všechno zamotá - časem počínaje a prostorem konče. V září se bude vysílat již 35. (9.) série a doporučuji ho všem, kteří ho nějakým zvláštním nedopatřením ještě neviděli.

Muž jménem Ove

Kniha, o které jsem toho slyšela mnoho, i ve spojení s další knihou tohoto švédského autora - Babička pozdravuje a omlouvá se. Kniha, na kterou jsem často koukala v knihkupectví, a kniha, u které jsem nakonec skončila u audioknihy. Kniha, která se jmenuje po svém hlavním hrdinovi. Přesně takovou knihou je Muž jménem Ove.

Fredrik Backman je švédský autor a Muž jménem Ove je jeho první román, který se nejen ve Švédsku stal bestsellerem. S žánrovým zařazením této zvláštní knihy to ale už není tak jednoduché. Je to humor? Je to něco na způsob taktéž švédské Analfabetky, která uměla počítat? Co to vlastně je? Je to kniha, která vás má spíše rozplakat, nebo spíše rozesmát? A proč to vlastně nemůže být všechno dohromady?

Démon z East Endu

Na tuto knihu jsem se šíleně dlouho tyčila. Něco mezi sci-fi a městskou fantasy, okořeněné kapkou steampunku odehrávající se ve viktoriánském Londýně. K tomu přidejte okouzlující obálku a záhadu, která čeká pod příkrovem tmy na vyřešení, a máte něco, na co v mém případě bylo nemožné se netěšit.

I když se přiznávám, že Démona z East Endu vzešlého z pera Petry Slovákové jsem si sehnala již na letošním Světě knihy, dostala se k němu teprve nedávno. Neustále čekala na tu správnou příležitost, která přišla až teď - a třebaže je to na první pohled ne zrovna tenká kniha, přečetla jsem ji velmi rychle. Proč? Protože do zamlženého Londýna se ponoříte téměř ihned.

Zapomenutý král Václav I.

Nejsem odborník na historii. Po posledních dvou letech lehce neorganizované výuky dějepisu umím z historie dobře jen útržky a vláda Přemyslovců na našem území mezi ně nepatří. Přesto o tom obdobím ráda čtu - o tom stále ještě temném středověku, kdy králem nebyl každý, třebaže vévodové a knížata po tom tak moc toužila. Kdy se pořádaly turnaje, sňatky domlouvaly a bojovalo proti nájezdníkům z východu. A hlavně - kdy u nás vládl Václav První. 

Zapomenutý král z pera Ludmily Vaňkové je poslední díl pentalogie Zrození království - třebaže musím podotknout, že přečtení předchozích dílů vůbec není podmínkou pro to, abyste si knihu dostatečně užili. Zavede vás do místy stále temného středověku, do období vlády Václava Prvního, o kterém jste možná toho moc neslyšeli - ale po téměř pět seti stránkách si uvědomíte, jaká to je vlastně škoda.

Knižní přírůstky - červenec

Červenec je v tahu. Na jednu stranu to je neuvěřitelně smutné, na druhou stranu dost pozitivní - srpen mám vždycky radši a tento rok se ke všemu i těším do školy. A na knihy a čtení nanejvýš bohatý měsíc - přečetla jsem hned patnáct knih a různými způsoby mi přibylo 8 titulů (6 normálních knih, 1 e-kniha a 1 audiokniha). A to už za článek stojí.