Knižní přírůstky - červen

Červen je skvělý měsíc. Začíná léto, končí škola. A také neuvěřitelně bohatý měsíc (to víte, narozeniny), během kterého mi domů přibylo 10 knih a na mobil pak 2 audioknihy. A o jaké knihy vlastně šlo?

Knihovnice ze samotného pekla

Třebaže mám ráda knihy pojednávající o druhé světové válce, bývám skeptická k těm, které napsali ti, kteří tuto smutnou a šílenou epizodu v dějinách lidstva nezažili. Jak by ji mohli popsat, jak by ji mohli zvládnout vylíčit dostatečně důvěryhodně, aby člověk při čtení přímo cítil mrazení, bál se o každou z postav a bál se neodvratného cíle? Přesto jsem přečetla již několik takových knih, některé mě zklamaly (například Vypravěčka), jiné překvapily a ohromily (například Smrt je mým řemeslem). A teď se mi dostala do rukou další taková kniha - Osvětimská knihovnice.

Tato kniha, napsaná Španělem Antoniem G. Iturbem, se mi do rukou nedostala žádnou náhodou. Četla jsem ji na doporučení mé drahé kamarádky Yim, která má, popravdě řečeno, na knihy dost vyhraněný názor (a díky tomu se na rozdíl ode mě například nebojí psát do skupiny Literární s(n)obi). Možná i to byl důvod, proč jsem se do ní vrhla i navzdory svému přesvědčení o tom, že je lepší číst knihy o této době od lidí, kteří to skutečně zažili. A neriskovat další milostné a jiné šílené zápletky jako ve Vypravěčce. Na druhou stranu, číst knihu bez očekávání je patrně to nejlepší, co se vám může přihodit - a následný požitek je ještě větší.

O pravděpodobnosti nepravděpodobného, jedné analfabetce a švédské monarchii

Když jsem o Jonasu Jonassonovi uslyšela poprvé, strašně moc jsem si chtěla přečíst jeho Stoletého staříka, který vylezl oknem a zmizel, ale třebaže se tato kniha již zabydlila v mamčině knihovně, stále jsem se k ní nedostala. Možná je pak trochu s podivem, že k druhé knize Jonassona jsem se dostala o něco dříve - tedy k jeho neskutečně vtipné Analfabetce, která uměla počítat.

Analfabetka, která uměla počítat není jen nějaká krátká kniha z jihoafrického Soweta - a už vůbec to není krátký příběh, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ne, namísto toho se jedná o neuvěřitelný příběh několika osob, které osud postupně dostane dohromady - a ne někde na nejzazším jihu Afriky, ale spíše tak trochu ve Švédsku. Příběh, který kromě jedné afričanky a stejnojmenných dvojčat, obsahuje i neexistující atomovou bombu, nejmenovanou tajnou službu a několik anarchistů, jsem vyslechla jako audioknihu v podání Martina Stránského. A neskutečně si ji užila.

Enigma britského génia

V poslední době se o jednom britském matematikovi mluví mnohem více než dříve. Americký prezident jej jmenoval mezi jinými, významnými a mnohem známějšími britskými vědci; posmrtně mu byla udělena milost od královny a byl o něm natočen film. A o kom je vlastně řeč? O Alanu Turingovi.

Zmíněný film, The Imitation Game (česky Kód Enigmy), mě dostal nejen kvůli tomu, že hlavní roli v něm hrál můj oblíbený herec (Benedict Cumberbatch) a že se z větší části odehrával během druhé světové války, ale z velké části i kvůli tomu, že se jednalo o příběh Alana Turinga. Slyšela jsem o něm něco již předtím - když člověk pátrá v historii luštění německé Enigmy, jeho jméno se dříve či později někde objeví. Přesto život tohoto význačného vědce nesestával jen z této válečné, relativně krátké době jeho života. Ne, měl svým způsobem tak neuvěřitelný život, že Andrew Hodges napsal jeho biografii o rozsahu více než 700 stran - a přitom se člověk ani na jediné stránce nenudí.

Letní čtecí seznam

V poslední době si více a více uvědomuji, že si již v hlavě sestavuji svůj čtecí seznam na léto. K tomu lehce panikařím, neboť si uvědomuji, že těch knih je až moc. Strašlivě moc. Zvlášť když vidím příspěvky ostatních, kde se někde v rohu choulí pět až deset knih. A tak se lehce obávám, že celé mé prázdniny budou jeden božský knižní maraton...

Vyhlášení narozeninové soutěže

Včera skončila narozeninová soutěž (a já jsem sedmnáctiletá už podezřele dlouho). A s tím přišel i čas na vyhlášení, kdo vlastně podepsaný třetí díl Dračích očích vyhrál...

Kam kráčíš, caesare?

Málokdy se mi stane, abych si skutečně chtěla přečíst knihu, o kterém jsem slyšela na hodině literatury. Většinou - a tak tomu bylo i v tomto případě - ale za to nemůže výklad profesorky, jako spíše určitá zvědavost nad tím, zda kniha, o které tak nudně mluví a skutečně ji lze shrnout v několika řádcích ve skriptech, musí být nudná. Je to má určitá verze sportu, která mi i tentokrát vyšla - protože Quo vadis se podle mě nedá odbýt několika málo slovy.

Quo vadis, z pera polského spisovatele a nositele Nobelovy cenu za literaturu Henryka Sienkiewicze, poprvé spatřilo světlo světa v roce 1896. Poutavý historický román z dob starověkého Říma - přesněji řečeno za vlády císaře Nerona - se kromě postupného rozkladu římské říše zaobírá i něčím mnohem důležitějším - tedy počátky křesťanství. A třebaže nejsem kamarád žádné víry, ráda jsem se do knihy pustila. A rozhodně nelitovala.

Jak vypadá hodina literatury

Z nudného studentského života - nový projekt na mém blogu. O tom, jak se člověku žije ve škole, když s sebou kromě učebnic tahá i beletrii, kdy o přestávkách (a někdy i o hodinách) čte a každý se ho stále ptá, co to čte tentokrát. (A jak je to možné, když včera měl jinou knihu.)

Podle jednoho nepsaného, ale všeobecně známého (a tedy nutně platného) pravidla musí každý knihomol zbožňovat literatury, zvláště pak její hodiny. Musí se, téměř jako šílený, těšit na ty tři hodiny týdně, kdy zasedne do své lavice, bude si povídat s vyučující českého jazyka a doplňovat její poznámky o svých oblíbených autorech, případně s ní bude diskutovat o významu jednotlivých básní, zatímco zbytek třídy bude v poklidu spát. 

To, že už samotný předpoklad je mylný - tedy že profesorka s vámi o literárním umění bude vůbec diskutovat - je mnoha lidem zkrátka ukradený. Vy se na ty hodiny musíte těšit. Jenže co když to tak úplně není pravda?

Svět fanynky v jedné knize

Každý má alespoň jednu takovou ve svém okolí, ale patrně o tom ani netuší - šílenou fanynku, která je zamilovaná do svého fiktivního světa a většinu času z něj odmítá vylézt. Fangirl, která píše fanfikce, vzdychá nad fanarty, má své čtenáře, ale bohužel pro ni tu stále zbývá i ten reálný svět. A co se stane, když se téměř profesionální fanynka musí vypravit na vysokou? 

Ve zkratce - stane se toho hodně. Nebo alespoň tolik, aby o tom Rainbow Rowell mohla napsat knihu. Neboť Fangirl - kniha, která je v poslední době vidět téměř všude - je příběh Cath, čerstvé vysokoškolačky, která se musí potýkat nejen s přednáškami a zkouškami. Její dvojče, Wren, s ní odmítne mít společný pokoj na koleji, jejich otec má psychické problémy a do toho se objeví problémy s tou proklatou láskou - a v celém to zmatku Cath nutně musí dopsat svojí povídku z fantastického světa Simona Snowa - a to ještě předtím, než vyjde poslední, osmá kniha. A to všechno vypadá na skutečně nezapomenutelný prvák, není-li pravda?

Narozeninová soutěž o Dračí oči - Pramen moci

Existuje věc, kterou mám osobně velmi ráda - vyhrávání knih. Občas se mi poštěstí, občas ne - a nedávno zrovna ano. Díky soutěži albatrosmedia na instagramu jsem vyhrála náhodnou podepsanou knihu. Merlinužel, třetí díl série, kterou jsem vůbec nečetla a kterou upřímně ani nemám v plánu číst. Jenže co s knihou, kterou člověk nemá v plánu číst, knihovnu má malou? A tak jsem se ji rozhodla poslat dál.

Proč? Nu, protože ráda někomu dělám radost - a taktéž mám narozeniny, což ve zkratce znamená ještě méně místa pro knihy (ne že bych je teď neměla mimo knihovny i na parapetě a psacím stole).

Jak? Jednoduše. O něco níže naleznete formulář, tam vyplníte jméno, email a případně i něco dalšího, pokud máte zájem. Bonusové body do slosování (ano, bude se losovat) získáte okomentováním libovolného článku či tím, že se stanete (či jste) mým pravidelným čtenářem (nicméně stále je to nepovinné, pokud chcete, tak tam do toho políčka jen dopíšete přezdívku/údaje tu na bloggeru).

Pro koho? Pro všechny s doručovací adresou v ČR. Jinde žijícím se omlouvám, nicméně pošta je pošta a poštovné mě i tak poněkud štve, ale to patrně dobře znáte.

Od kdy do kdy? Od 6.6. do 16.6. 2015. Ať máte léto o jednu krásnou knihu bohatší. Vyhodnocení pak proběhne v následujících dnech tady na blogu a vítězi taktéž pošlu e-mail, ten má také tři dny na odpověď, jinak budu losovat jiného výherce. 

FORMULÁŘ

Svět plný hub z daleké budoucnosti

Představa většiny lidí o 26. století většinou zahrnuje složité a ultra-moderní technologie, které lidstvu dovolí cestovat ke hvězdám. Jenže v Myceliu to až tak úplně neplatí - lidstvo sice již dávno nesídlí jen na Zemi, ale technologie získalo od jiného národa. Jenže Össeané, to nejsou jen moderní technologie, ale i zvláštní náboženství. Do toho se ve vesmíru začnou dít věci - a jak do toho všeho zapadá jeden pozemšťan, Lucas Hildebrandt?

Na Mycelium - respektive na první díl, Jantarové oči - jsem poprvé narazila již před několika měsíci ve čtenářské skupině na Facebooku. Chválené české sci-fi, a tak, když jsem ho o něco později spatřila i v naší městské knihovně, příliš jsem neváhala. Z anotace na přebalu jsem sice moudrá moc nebyla, ale recenze i naprosto nádherná obálka mě přemluvily. A upřímně - jsem za to vážně ráda. 

Hus, kam se podíváš

Když bych měla říci, které historické období mám nejraději, tak vás patrně okamžitě zahrnu fakty a dobrými knihami o druhé světové válce. Pokud byste se mě ale zeptali na druhé nejoblíbenější, po chvilce váhání bych patrně řekla husitské války. A tak, když jsem se nějakým zázrakem zaregistrovala, že Česká televize chystá třídílný film, kupodivu jsem si ho nenechala ujít. A jak to u mě dopadlo?

Na rovinu říkám, že co se týče filmů a seriálů, jsem poněkud náročná. Velmi snadno se začnu nudit, což je patrně i důvod, proč do kina chodím výjimečně (a jen na filmy, na které čekám i měsíce, ve kterých hrají moji oblíbení herci či jsem četla knižní předlohy) a na televizi se koukám ještě méně. (Ano, hádáte správně, většinou si večer čtu.)

Jenže teď jsem si řekla, že ten Jan Hus podle ukázek vypadá dobře. Navíc ČT, žádné otravné reklamy, patrně to bude mít nějakou úroveň, tak proč ne? Jenže to bylo ještě předtím, než jsem zjistila, že jsem se tak trochu spletla.