Jak se (ne)čte - rubrika, kterou jsem začala již na původním sídle tohoto blogu a která je věnována knihám, které velká část lidí tak trochu odmítá číst - z nejrůznějších důvodů, ať z délky, obsahu či o tom, jak se o knize mluví. První takovou knihou byl Mein Kampf (článek zde) a teď přišel na řadu Korán.
O Koránu se v poslední době dost mluví - což je pochopitelné, vzhledem k tomu, jak moc se mluví o islámu a Korán je základní knihou tohoto učení - leč ne jedinou. Slyšela jsem toho o něm hodně - že je to ve skutečnosti dobrá, mírumilovná kniha, že je podobná Bibli (především obsahově, a pokud se tam objevují nějaké... ne zrovna hezké mírumilovné věci, měli bychom si přeci vzpomenout na Starý zákon) a hlavně - že je to důkaz, že islám je náboženství míru a klidu a neměli bychom ho zahazovat jen proto, že se tu a tam objeví nějaký radikál, který zabije pár lidí. A tak jsem zatnula zuby a do Koránu se pustila.
