Muž jménem Ove

Kniha, o které jsem toho slyšela mnoho, i ve spojení s další knihou tohoto švédského autora - Babička pozdravuje a omlouvá se. Kniha, na kterou jsem často koukala v knihkupectví, a kniha, u které jsem nakonec skončila u audioknihy. Kniha, která se jmenuje po svém hlavním hrdinovi. Přesně takovou knihou je Muž jménem Ove.

Fredrik Backman je švédský autor a Muž jménem Ove je jeho první román, který se nejen ve Švédsku stal bestsellerem. S žánrovým zařazením této zvláštní knihy to ale už není tak jednoduché. Je to humor? Je to něco na způsob taktéž švédské Analfabetky, která uměla počítat? Co to vlastně je? Je to kniha, která vás má spíše rozplakat, nebo spíše rozesmát? A proč to vlastně nemůže být všechno dohromady?

Knihovnice ze samotného pekla

Třebaže mám ráda knihy pojednávající o druhé světové válce, bývám skeptická k těm, které napsali ti, kteří tuto smutnou a šílenou epizodu v dějinách lidstva nezažili. Jak by ji mohli popsat, jak by ji mohli zvládnout vylíčit dostatečně důvěryhodně, aby člověk při čtení přímo cítil mrazení, bál se o každou z postav a bál se neodvratného cíle? Přesto jsem přečetla již několik takových knih, některé mě zklamaly (například Vypravěčka), jiné překvapily a ohromily (například Smrt je mým řemeslem). A teď se mi dostala do rukou další taková kniha - Osvětimská knihovnice.

Tato kniha, napsaná Španělem Antoniem G. Iturbem, se mi do rukou nedostala žádnou náhodou. Četla jsem ji na doporučení mé drahé kamarádky Yim, která má, popravdě řečeno, na knihy dost vyhraněný názor (a díky tomu se na rozdíl ode mě například nebojí psát do skupiny Literární s(n)obi). Možná i to byl důvod, proč jsem se do ní vrhla i navzdory svému přesvědčení o tom, že je lepší číst knihy o této době od lidí, kteří to skutečně zažili. A neriskovat další milostné a jiné šílené zápletky jako ve Vypravěčce. Na druhou stranu, číst knihu bez očekávání je patrně to nejlepší, co se vám může přihodit - a následný požitek je ještě větší.

O pravděpodobnosti nepravděpodobného, jedné analfabetce a švédské monarchii

Když jsem o Jonasu Jonassonovi uslyšela poprvé, strašně moc jsem si chtěla přečíst jeho Stoletého staříka, který vylezl oknem a zmizel, ale třebaže se tato kniha již zabydlila v mamčině knihovně, stále jsem se k ní nedostala. Možná je pak trochu s podivem, že k druhé knize Jonassona jsem se dostala o něco dříve - tedy k jeho neskutečně vtipné Analfabetce, která uměla počítat.

Analfabetka, která uměla počítat není jen nějaká krátká kniha z jihoafrického Soweta - a už vůbec to není krátký příběh, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ne, namísto toho se jedná o neuvěřitelný příběh několika osob, které osud postupně dostane dohromady - a ne někde na nejzazším jihu Afriky, ale spíše tak trochu ve Švédsku. Příběh, který kromě jedné afričanky a stejnojmenných dvojčat, obsahuje i neexistující atomovou bombu, nejmenovanou tajnou službu a několik anarchistů, jsem vyslechla jako audioknihu v podání Martina Stránského. A neskutečně si ji užila.