Zapomenutý král Václav I.

Nejsem odborník na historii. Po posledních dvou letech lehce neorganizované výuky dějepisu umím z historie dobře jen útržky a vláda Přemyslovců na našem území mezi ně nepatří. Přesto o tom obdobím ráda čtu - o tom stále ještě temném středověku, kdy králem nebyl každý, třebaže vévodové a knížata po tom tak moc toužila. Kdy se pořádaly turnaje, sňatky domlouvaly a bojovalo proti nájezdníkům z východu. A hlavně - kdy u nás vládl Václav První. 

Zapomenutý král z pera Ludmily Vaňkové je poslední díl pentalogie Zrození království - třebaže musím podotknout, že přečtení předchozích dílů vůbec není podmínkou pro to, abyste si knihu dostatečně užili. Zavede vás do místy stále temného středověku, do období vlády Václava Prvního, o kterém jste možná toho moc neslyšeli - ale po téměř pět seti stránkách si uvědomíte, jaká to je vlastně škoda.

Kam kráčíš, caesare?

Málokdy se mi stane, abych si skutečně chtěla přečíst knihu, o kterém jsem slyšela na hodině literatury. Většinou - a tak tomu bylo i v tomto případě - ale za to nemůže výklad profesorky, jako spíše určitá zvědavost nad tím, zda kniha, o které tak nudně mluví a skutečně ji lze shrnout v několika řádcích ve skriptech, musí být nudná. Je to má určitá verze sportu, která mi i tentokrát vyšla - protože Quo vadis se podle mě nedá odbýt několika málo slovy.

Quo vadis, z pera polského spisovatele a nositele Nobelovy cenu za literaturu Henryka Sienkiewicze, poprvé spatřilo světlo světa v roce 1896. Poutavý historický román z dob starověkého Říma - přesněji řečeno za vlády císaře Nerona - se kromě postupného rozkladu římské říše zaobírá i něčím mnohem důležitějším - tedy počátky křesťanství. A třebaže nejsem kamarád žádné víry, ráda jsem se do knihy pustila. A rozhodně nelitovala.