04 června 2015

Svět plný hub z daleké budoucnosti

Představa většiny lidí o 26. století většinou zahrnuje složité a ultra-moderní technologie, které lidstvu dovolí cestovat ke hvězdám. Jenže v Myceliu to až tak úplně neplatí - lidstvo sice již dávno nesídlí jen na Zemi, ale technologie získalo od jiného národa. Jenže Össeané, to nejsou jen moderní technologie, ale i zvláštní náboženství. Do toho se ve vesmíru začnou dít věci - a jak do toho všeho zapadá jeden pozemšťan, Lucas Hildebrandt?

Na Mycelium - respektive na první díl, Jantarové oči - jsem poprvé narazila již před několika měsíci ve čtenářské skupině na Facebooku. Chválené české sci-fi, a tak, když jsem ho o něco později spatřila i v naší městské knihovně, příliš jsem neváhala. Z anotace na přebalu jsem sice moudrá moc nebyla, ale recenze i naprosto nádherná obálka mě přemluvily. A upřímně - jsem za to vážně ráda. 

I když popravdě - především začátek knihy byl poněkud náročný. Z anotace máte jen útržkovité informace, u kterých mi ale po dočtení přišlo, že se jedná spíše o jakési shrnutí děje celé knihy. Protože celý příběh začíná někdy úplně jinde, netušíte, co máte čekat, nemáte ponětí o celém tom vesmíru (Mycelium je sice první kniha v sérii, ale ne první z tohoto světa, možná i to se na díle následně promítlo), na druhou stranu si člověk po chvíli zvykne a jednotlivé věci do sebou začnou zapadat jako jednotlivé dílky skládačky - což je přeci jen skvělý pocit.

O čem to ale vlastně celé je? Jaký je ten záhadný vesmír, kde nežijí jen lidé, ale i mnohem zvláštnější bytosti, kterých se někdo bojí a někdo je uctívá? Je těžké to určit, ale společně s dalšími věcmi je to především příběh jednoho muže, Lucase Hildebrandta, někoho, kdo byl vychován despotickým otcem, někoho, kdo tajemné Össeany zná až moc dobře. Ale i on má své tajemství a mnoha dalších ho obklopuje - a tak poznáte jeho kamarádku z dětství, Pinky, spolupracovnici, co obdivuje celé Össeanské náboženství i samotné Össeany, se kterými má Lucas stále ještě nevyřízené účty.

Na druhou stranu by podle mě byla škoda se na tuto knihu dívat jen jako na prosté sci-fi o jednom z mnoha dalších mystických světů. V knize sice naleznete určitou dávku akce a zvratů, překvapivých zjištění z minulosti a podobně, ale pro mě především to byla kniha o náboženství. Pochybuji, že by to autorka tak přímo zamýšlela - Jantarové oči byly přeci jen dopsány už v roce 2001 - nicméně v některých věcech jsem spatřovala menší či větší spojitost s islámem. Jantarové oči zobrazují společnost, kde po jednom incidentu se každý bojí nařčení z rasové nenávisti a xenofobie, a tak se raději přizpůsobí, potlačí svou vlastní stránku. Nebo na druhou stranu, třebaže ve knize skoro až výjimečně, do té skutečné xenofobie spadne - a pak se jen lze ptát, zda oprávněně či ně. 

Přesto je tato celá rovina podsouvána čtenáři spíše podprahovaně (a nemusí se bát žádných přímých srovnáních s naší dobou), a i když jsem to tak vnímala já (jsem na tuto otázku poněkud citlivá), není třeba se znepokojovat - protože je to kniha živá a zajímavá, se záhadou na každé stránce, kdy postupně odhalujete jedno tajemství za druhým - ale na konci vám jich stále hromada zbývá. Ptáte se, co se stalo, proč se to stalo, co k tomu toho a toho vedlo, ale nikdo vám na to neodpoví, to až za chvíli, za několik dalších stránek. Snad tomu pomáhá i fakt, že vypravěči se v knize střídají - ale kniha i tak zůstává věrná své příjemné třetí osobě.

Lucas mi jako vypravěč přišel poněkud sympatický - tajemný jako kostel, ale zajímavý. Naopak Pinky (celým jménem Pinkertina) mi vůbec nesedla. Snad i proto, že právě ona zosobňuje tu téměř povinnou stránku příběhu. Poněkud naivní, neopatrná, neohrabaná a šíleně zamilovaná. Pak další dvě ženy - Össeanka Kamëlë a pozemšťanka Fiona, která ale Össeanské víře propadla více než by měla. Jejich pohledy byly vážně zajímavé - protože Lucas je přeci jen lehce protlačován jako hlavní postava, ony oponují svými názory a pohledy, i když s nimi není třeba vždy souhlasit. 

Pokud bych to měla shrnout, knihu určitě doporučuji k přečtení - poutavá a zajímavá, ze světa, který je v celém odvětví sci-fi lehce netradiční a o to více je zábavnější o něm číst. Upřímně doufám, že se k druhému dílu, Ledu pod kůží, dostanu i přes ty své doma nepřečtené knihy, co nejdříve.


2 komentáře:

  1. Povedená recenze :) Knížku jsem zatím nečetla, ale mám ji v hledáčku :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. :) Určitě se po ní koukni, stojí to za to. :)

      Vymazat

Děkuji za každý komentář. :)

 
 
Blogger Templates