24 května 2015

Když člověk kreslí světlem

Jak vzniká černobílá fotografie? Jak světlo kreslí své obrazy na deskách a papírech? Jakou cestou projde ten útržek vzpomínek, než se dostane do vašeho alba? Jakou historii má samo světlo? A jak vlastně světlem kreslil a žil František Drtikol?

I přes svoji mírnou zálibu v historii mívám někdy až propastné mezery v určitých oblastech. Především v umění první republiky, neboť se jedná o tak velkou kapitolu, že i přes snahu v tom stále plavu. A tak, když mi má drahá a v umění neplavající kamarádka doporučila knihu o Františku Drtikolovi, zpočátku jsem si nebyla příliš jista. Nejsem příznivcem biografií a podobných věcí, pokud toho člověk neobdivuji - na druhou stranu, pokud ho mám ráda až moc, biografii nepotřebuji.

Nicméně i tak jsem se po té doporučení knize při následné návštěvě knihovny podívala. Dějiny světla, Jan Němec. Najděte N, skloňte se, doneste domů - a čtěte.

Na pohled je to taková nevýrazná kniha. Obyčejná obálka, která se na dnešním knižním trhu sotva vidí. Název, autor, nakladatelství, román, pár barev a žlutý pruh. Potřebujete něco víc?

Jenže stačí jedno otevření, jedna věta, abyste pochopili, že tohle není kniha jako každá jiná. Kolik knih je psáno z pohledu druhé osoby? Snad by se i dalo říci, že druhá osoba lidi děsí. Jedni se ji obávají dopředu - ze špatných zkušeností se špatnými povídkami, které tuto osobu dá se říci mnohdy znásilňují. Nebo si jen nejsou jisti tím, že by mohlo existovat něco mimo první a třetí osoby, něco, co se obrací přímo k čtenáři, něco, co vám přímo říká, jak se u toho a toho cítíte, jaké pocity se vám vlévají do žil a dávají vám poznat naprosto jiný svět, než je ten za vašima očima.

Přiznám se, že zpočátku ta druhá osoba skutečně představovala mírný nezvyk - podobně jako absence uvozovek, na což obyčejně bývám dost háklivá. Nicméně po několika stranách ten podivný pocit zmizel - a naplnil ho hezký pocit z dobré knihy.

Kdo vlastně byl ten František Drtikol? Možná víte, možná jste na tom stejně jako já předtím. A víte, pro knihu to ani není důležité - nemusíte vědět, že to patrně stále je jeden z českých fotografů o světovém významu, nemusíte znát jeho tvorbu, především ženské akty, kterými se - dá se říci - proslavil.

Jeden z aktů Drtikola, jeho focení je zmíněno i v samotné knize,
Nemusíte - protože stejně téměř vpadnete do jeho života, podíváte se jeho devítiletýma očima na rodnou Příbram, na horníky i na smrt. Půjdete jeho cestou, která začala ještě v devatenáctém století, poznáte tu hrozivou Velkou válku, budete se potýkat s fotografiemi, zdarem i nezdarem v oboru. Budete se trápit s ženami, mladými dívkami i temperamentní tanečnicí. Budete přemýšlet, jednu společnost vyměníte za jinou, poznáte nové a nové věci. Vy i on, kdo je v tom okamžiku vlastně kdo?

Možná to zní lehce nudně, nezajímavě. Biografie umělce, pohledy z hornického města a první světová válka nezobrazená z krvavé fronty. Opak je ale pravdou - je to zajímavé až až. Nejen díky formě, ale i kvůli prostému faktu, že František Drtikol měl skutečně zajímavý život. A že si Jan Němec dal práci s tím, aby ty zajímavé věci přenesl ve vhodné formě na papír, v intermezzech doplněných i autentickými materiály - dopisy, životopisem, který Drtikol napsal sám.

Jmenuji se Drtikol. Drtil jsem kola, která mě svírala. Jsem fotograf. Fotografoval jsem světlem. Píši do duší lidem světlem poznání.

Je pravdou, že některé věci snad mohou člověku vzhledem k popisované době nepatřičné. Otevřenost v sexuálních otázkách, lásce a pocitech, která by se snad snažila smazat to podivné zdání, že před hippie érou byl sex určen jen k rození dětí.

A ani konec knihy nic nezkazil, jak tomu už tak někdy bývá. Sice se celý život přehoupá od fotografií k východním učení, k meditaci a nalézání sama sebe, ale nepůsobí to rušivě. Je to mírné, postupné, jakoby vyvrcholení přirozeného vývoje. Přesto si i tak po přečtení kladu jednu otázku, která postupně vyplynula ze čtení zmíněného životopisu a dalšímu zkoumaní Drtikolova života - kniha totiž nezačíná jeho narozením a zároveň končí roky před jeho smrtí - na druhou stranu je možné, že by na ni otázka ani nalézt nešla. A snad je to tak i lepší.

Knihu skutečně doporučuji k přečtení - stojí za to. Což vám mohou sice dokázat i její ceny a nominace - získala Cenu Evropské unie za literaturu v roce 2014, byla nominována na Magnesii Literu i na Cenu Josefa Škvoreckého. Ale stejně tak je lepší si ji rovnou přečíst a neohlížet se na ocenění, ale to snad každý čtenář ví dost dobře.



3 komentáře:

  1. Zajímavé doporučení, na zajímavou knihu. Drtikola mám moc ráda, tedy jeho práci.

    OdpovědětVymazat
  2. Historie mi taky přijde hrozně zajímavá, i když spíš ta starší. Na rozdíl od tebe jsem ale líná něco si o ní mimo školu zjišťovat. Obálka je sice jednoduchá, ale na druhou stranu mi to přijde lepší, než kdyby na sobě měla bůhvíjaké dramatické motivy a vypadala jako každá druhá young-adult. :D I knížka samotná zní dost zajímavě, povedená recenze! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem poslední dobou na ty knihy alá YA alergická. I když teda jo, velká část fantasy se naštěstí drží, třeba, co teď čtu Mycelium, tak to má boží obálku. :)
      Děkuji moc!

      Vymazat

Děkuji za každý komentář. :)

 
 
Blogger Templates