Děti plástve

Knihy čtené v rámci projektu #dobyvamedicipevnost.

Plástev. Zajímavá sci-fi sága českého autora, která se v tomto roce dočkala závěrečného dílu. Dystopie ze světa, který je tak přelidněný, že lidé žijí v plástvích, děsí se přírody a mnohdy nikdy nepoznali světlo. A Děti plástve je druhým dílem, rozdělený do dvou svazků, které vyšly v edici Pevnost. Jaké to bylo čtení po Plástvi jedu?

Plástev jedu jsem četla již v dubnu - v květnu pak sehnala oba díly Dětí a pustila se do nich tento týden, v rámci červencového pevnostního dobývání. Je pravda, že u prvního dílu mě více zaujal samotný svět Josefa Pecinovského než výsledné zpracování, ale stále jsem nějak doufala, že pokračování bude o něco odlišné. A jak to ve výsledku dopadlo?

Děti plástve téměř přímo navazují na Plástev jedu - od konce prvního dílu sice uběhl nějaký čas, ale potkáváte postavy dobře známé z prvního dílu - právničku Ellu a její dceru Dianu, prohnaného Zwadu, ale i postavy nové, které žijí v místech, kam se předchozí kniha moc nepodívala - na temném dnu plástve, kde lidé přebývají v kmenech a vše si obstarávají z dopravního systému plástve. Jenže to začne být podezřelé vedení plástve, které se rozhodne rázně a drasticky zakročit.

Na rozdíl od předchozího dílu se knihy už neodehrávají jen v poškozené plástvi A24, ale ve vedlejší A30. A právě na jejím dně žijí dvojčata Astor a Deuk, kteří se vinou nemilosrdného osudu ocitnou přímo uprostřed dění - a hlavně Astor znamená naději hned po dvě strany, které stojí přímo proti sobě - pro kterou se ve výsledku rozhodne?

Třebaže se to nezdá, oba svazky Dětí plástve mají v součtu více než pět set stran a jedná se o vcelku složitý příběh s několika dějovými liniemi - ať se jedná o ty ze dna plástve, ty ze samotné plástve či z ostrova, kam dříve byli "odklízeni" problémoví plástevníci. A nic není takové, jak by se mohlo zdát na první pohled, neboť do intrik se zaplétají další a další lidé, každý se snaží uloupit svůj kousek moci - či dosáhnout zasloužené pomsty, nehledě na následky.

Už se nemyl nejméně tři týdny, říká si Diana a vnímá ten zápach. Netuší, že se mýlí, protože Osoblah se nemyl už dva měsíce. 

"Tak ty nevidíš?" škytl. 

Z Diany srší ještě větší vzdor. 

"Vidím. Dobře vidím." Chtěla dodat, že vidí ožralu a špindíru, pak si však připomněla, co jí radila Ardana. Neodporovat. Se vším souhlasit. Chválit jeho rozhodnutí. 

"Tak ty nevidíš ve tmě, slečinko," prskl Osoblah. 

"Nikdo nevidí ve tmě." 

Osoblah upil z lahve a propukl v hlasitý smích.  

"Všichni, co jsme tady, všichni Iškarové, vidíme ve tmě..." Škyt. "Všichni, kromě toho ničemného Chlase, a pak tebe." 

Diana pokrčila rameny. 

"Tak proč tady svítíte, když vidíte?"

Abych se přiznala, místy mi už přišlo, že je toho moc - že je to všechno překombinované, náhle se objevují nové a nové věci, které mají být šokující, ale po tom všem se to jen lepí do tlusté vaty. Občas se mi zdálo, že to celé drhne, že tam jsou už skutečné mezery, které mi vadily - nehledě na to, že ani během dalších dvou knih jsem si nezvykla na styl Pecinovského. 

To nejcennější tedy stále zůstávalo v samotném světě - v té úchvatné dystopii, kterou autor nacpal do téměř včelího úlu, do světa, kde lidé nesnesou volné prostory a sluneční světlo, protože tak dlouho pobývali v bezpečí svých komůrek. Je to neuvěřitelně zajímavý, a přitom stále hrůzný svět, v jistých směrech mnohem propracovanější než jiné dystopie - jen to pokulhávalo v jiných směrech.

Co se týče postav - lehce jsem si oblíbila Astora, ale do nějakých větších sympatií to nezasáhlo. Jeho bratra Deuka jsem ale měla ráda ještě o něco méně, i v pozdějším věku mi přišel stále jako dítě, které se snaží předvést. Naopak, Diana mi i ve svém dětském věku připadala neuvěřitelně vyspělá (což vzhledem k jejímu životu není žádné velké překvapení) a vcelku sympatická. 

Seržant Kastor B09 sledoval očima velitele. Ten mlčky, jen pohyby rukou, dával rozkazy. Každý muž tak znal směr i cíl. Seržant vnikl do nejbližšího domku, primitivní dveře rozrazil kopancem. V první místnosti nikoho nenašel, ve druhé se k sobě choulil dva staří lidé. Jediný jejich oděv spočíval v kusu hadru, nedbale upevněném na těle. 

"Udělejte si z toho rubáš," cynicky procedil Kastor B09 a ukončil jejich trápení.

Závěrem - moc mě to upřímně nezaujalo a stále si s Pecinovským až tak moc nesedím - možná po po tomhle ještě více než předtím. Není to úplně špatné, ale zároveň to není nic z čeho bych byla úplně nadšená - místy mi to skutečně drhlo, bylo toho moc a kupily se další a další věci. Na druhou stranu - sice je ten konec už lehce natahovaný o další katastrofu, ale vážně potřebuji vědět, jak to skončí - a tak patrně po tom dalším dílu sáhnu. :)